Bylo jí smutno....

08.04.2012 02:52

Bylo jí smutno

Bylo jí smutno. Byl to zvláštní tísnivý pocit, stín který se jí jako jed rozlil do celého těla, zapustil palčivé kořeny a vysával z ní veškerou energii. Ležela na zemi svého pokoje, zbavená síly do života, očima upřenýma na bílý strop. Ony však hleděly mnohem dál. Jejich pohled procházel střechou domu, jako by byla z nejčiřejšího skla a mířil stále výš, skrz šedou oblačnost z níž se mu naproti snášely závoje nepatrných kapiček, někam do stratosférické výše a pak ještě dál. Její cíl byl ovšem stále mnohem vzdálenější. Byla dál než kam dolehne zpěv ptáků za jarního rána, dál než vylétnou nejlehčí smítka sazí, dál než kam jen může kdo dohlédnout.

Byla sama. Mačkala se na jedné planetě společně s dalšími šesti miliardami lidí a ona byla mezi nimi sama. Jednou na všechno zapomene, jednou se jí vyprázdní hlava od vzpomínek. Zbaví se vlastní lítosti a jako starý plášť ze sebe odhodí tesknivé vzpomínky, které ji poslední dobou tak pálily. Ale dnes ne. Nechá se jimi ovinout, jako pavouk omotává pavučinou čerstvě chycenou kořist. A nechá se tím pavoukem pak vysát. Ať si vezme všechno, dokud v ní zůstane jen trochu života. Ať saje dokud z ní nezbude suchá prázdná slupka bez záblesku myšlenky, vzpomínky, citu. Jen pak se bude moci zařadit mezi stejně prázdné slupky šesti miliard lidí kolem ní. A pak bude snad spokojená. Možná nebude šťastná, ale ani se pro to nebude rmoutit. Bude prostě prázdná. Nebude už na nic myslet, v nic věřit, něco očekávat, o něco bojovat. Stane se stejnou jako ostatní.

Ležela na zemi a hleděla vzhůru. Bylo to skutečně to, co chtěla? Být jako ostatní? Zapomenout? Cítila se pojednou tak unavená. Oči se jí klížily. Usínala, ale ještě než se jí víčka zavřela úplně, spatřila tam daleko nad střechou domu, za špinavými oblaky, daleko od zpěvu ptáků i ruchu města, daleko ve tmě a chladu, malý zářivý bod. Tam někde v odlehlých hlubinách kosmu svítila malá hvězdička. Byla ztracená mezi ostatními a svým mihotavým světlem skomírala mezi bytím a nebytím. Ale byla to ta její. Byla si tím jista. Kdysi jí byla tak blízko. Měla ji na dosah, hřála ji svým teplem. Někdy pálila. Ale vždy byla poblíž, stačilo vztáhnout ruku. To bylo ale tak dávno. Oči se zavřely. Okolí prostoupila tma. Byla prázdná, stejně jako její mysl. Až se probudí, bude jako těch zbývajících šest miliard lidí na téhle planetě.

Je mi z toho trošku smutno....