A zase něco o štěstí :)

08.04.2012 02:47

O štěstí

Povídal jsem si poslední dobou hodně s novými lidmi. Jak tady na Mageu, tak i ve skutečnosti.Vlastně za poslední rok jsem poznal zřejmě více lidí než za celý předchozí život. Poznal jsem nové přátele. Osoby, které jsou mi v mnohém podobné, ale také ty, které se ode mne diametrálně liší. Zajímal se o jejich hodnoty, přání a touhy. Probíral se s nimi zpět jejich životy a povídal si o jejich výhrách i ztrátách. A to všechno rozhodně ne proto, že bych chtěl vyzvídat, důvodem bylo a je především to, že se zajímám především o život svůj a ten mohu právě díky ostatním o mnohé obohatit. Snad mezi ostatními najdu i já pro svůj život ten správný smysl.
To téma smyslu života už přemílalo tisíce lidí přede mnou a minimálně stejný počet mě bude následovat. Ale to mi nijak nebrání v tom, abych se i já pokusil zařadit mezi ty ostatní rádoby filozofy přemítající nad základními otázkami existence. Vždyť i těch životů tu bylo přede mnou tisíce a každý byl jiný. Každý z nich získal jiné zkušenosti a na věci kolem se díval odlišným způsobem. Přesto soudím, že všichni přede mnou, všichni kolem mne i ti, kteří spatří světlo světa ve chvílích, kdy mnou dutou hlavou budou dávno prorůstat kořínky ranných brambor, budou sdílet stejný smysl života jako já. Všichni ho totiž máme stejný. Není jím nic jiného než štěstí. Touha po něm a snaha ho dosáhnout, která je navíc vždy odsouzena k neúspěchu.
Na štěstí se dá pohlížet z mnoha různých úhlů. A cesty, které k němu vedou mnohdy přicházejí ze zcela opačných konců. Bylo by omylem za smysl života považovat právě tyto cesty přestože mnoho lidí právě tohle dělá. Ony jsou ve skutečnosti pouze prostředkem, jak dosáhnout cíle, který je tak jasný a přitom se o něm tak málo mluví. Někdo hledá cestu ke smyslu svého života přes moc, jiný přes peníze, další přes lásku. Každému jde o něco jiného a všichni přitom touží po jednom : Po štěstí. Nehodlám porovnávat, která z těchto cest je lepší. To je záležitost každého člověka, jeho názorů, zkušeností a vlastnictví. A nemíním teď pouze vlastnictví hmotné. Vždyť i člověk toužící po lásce, se jí nakonec nasytí, jakmile jí skutečně dosáhne. Začíná hledat nové cíle a tím i nové cesty ke štěstí. Štěstí ve skutečnosti neexistuje. Je to jen přelud, fatamorgána, která zmizí, jakmile se jí přiblížíte natolik, že byste se jí mohli dotknout. A je to štěstí i smůla zároveň, že tomu tak je. Tomu, že člověk nikdy není spokojen s tím, co má, že neustále hledá nové cíle, kterých by mohl dosáhnout, vděčíme za to, že žijeme ve světě, kde se nemusíme hrozit zimy, hladu či strachu z přirozených nepřátel. Já mu třeba teď vděčím za to, že mám čas v klidu psát nesmyslnou úvahu, poslouchat u toho Martinovou a myšlenkama se nechat unášet kamsi daleko. Pryč od světa, který mi vlastně tohle všechno dal. A to je přesně ono. Toho, co by člověk před sto lety nazval štěstím nejméně královským, já si v podstatě necením. Je ale pravdou, že té touze člověka za honbou za štěstím vděčíme i za války, nesváry, ale i zlo mnohem menších rozměrů, které se nás ovšem dotýká mnohem častěji.
Člověk je však odsouzen k věčné touze za něčím se hnát, je mu dána geneticky a pokud se jí zřekne tím, že se vzdá svých cílů, učiní se dobrovolně nešťastnou prázdnou slupkou, bloudící bezcílně po světě, kde každý den bude navlas podobný tomu předchozímu. Takový život je pak ale pouhou cestou pustou krajinou ke smrti. Lidé potřebují své cíle, vím to z vlastní zkušenosti. Dokud jsem chodil na základní školu, bylo mým cílem pokaždé dočkat se prázdnin, později samozřejmě dostat se na střední školu. Tam pak úspěšně složit maturitu. Následovala vojna, i její cíl byl jasný : přežít ji. A potom ? Nastoupil jsem do práce, našel jsem si dobré místo a postupně se vypracoval do pozice, která mi velmi vyhovuje. Ale co dál. Do tohoto okamžiku přede mne stavěl život cíle tak nějak automaticky. Vlastně teprve po vojně jsem dostal život do vlastních rukou, nyní bylo jen na mě, jak s ním naložím. A já nevěděl. A to mi činilo, když ne nešťastným, tak přinejmenším nespokojeným. Ráno jsem vstal, šel do práce, odpoledne se vrátil a zased k televizi nebo před počítač. A druhý den byl stejný, jak podle nějaké šablony. Cítil jsem, že někde je chyba, ale netušil, jak se s ní vypořádat. Až jednou, ta změna nebyla okamžitá, jako když udeří blesk, spíš pozvolná, jako přichází jaro po dlouhé zimě. Zpočátku váhavě, ale stále silněji útočí na zamrzlé stráně a na nich se postupně objevují zelené polštáře čerstvé trávy. Začal jsem vandrovat, později hrát na kytaru, jezdit na koních. Najednou byl můj svět někde úplně jinde než před pár lety. Vyznával jsem jiné hodnoty, přátelil se s jinými lidmi. A za všechno mohlo jen hledání cílů. Nedostal jsem se na vejšku to byl také můj cíl, ale v ten moment jsem měl radost, protože jsem věděl, že alespoň budu mít čas k ježdění na koních, o kterém jsem už několik měsíců snil. A tak jsem si jist, že snění a hledání cest k uskutečnění těchto snů je to, co činí člověka šťastným. Štěstí samo o sobě neexistuje. Cítění lásky je největší tehdy, je-li v ní stále, co řešit, je-li stále něčím ohrožována. Nevážím si klidu a pohody, pokud mají vést nudě a letargii. Někdo se mnou nesouhlasí a tvrdí, že neustálé hledání cílů, je pouze zdrojem nesvárů a nespokojenosti. Že teprve člověk smířený se svým okolím, sám se sebou, pocítí to skutečné štěstí. Nevím, jsem ještě příliš nezkušený a možná za několik let budu mluvit jinak. Dnes pro mne štěstí neexistuje, jen nekonečná touha po jeho hledání. Vždyť tím, že zcela dosáhnu čehosi, po čem jsem vždy tak toužil, ztratí to pro mne část ze své hodnoty. A pokud mi někdo nevěří, podívejte se na lásku. Neznám zjevnější příklad.